Proč neskočit pod vlak?

Lidé se s nimi nebaví. Chodí kolem nich spíš s opovržením a odvracejí obličej s patřičným úšklebkem. Mnozí jsou zase chytří jak Wikipedie a hned je jim vše jasné.

Samozřejmě. Nikdy se do podobné situace nedostali a ve své malosti na sebe alespoň upozorňují nic neříkajícím tlacháním.

V úterý jsem se byl projít a podívat se do areálu Kutnohorské bobovky. Holky mají přijet na prázdniny tak chtěly, ať jim pošlu nové fotky. Věděly, že se tam staví nějaká dráha a chtěly prostě vidět, co je čeká. Na poslední křižovatce, kde se rozhodujete o směru na bobovku nebo na zimní stadion, seděl chlap o něco starší jako já. Žmoulal kousek chleba a v petce měl vodu. Pozdravil jsem ho a pokračoval udělat ty fotky pro holky. Když jsem se vracel, seděl tam pořád. Přišel jsem k němu a pokusil se dát řeč. Nebyl to problém tak jsem si sedl vedle něj a začali jsme kecat. Jmenuje se Pepa Mrázek a je mu 55 let. Nekouří, nepije a z dnešní moderní ganji se mu prý dělá zle. Tento rok je prý jeho poslední. Nechápal jsem a začal se ptát. Jeho příběh, který je nesmírně krátký, mě docela dostal a já si v ten moment uvědomil, že hodně věcí nechápu.

V roce 2018 bylo ještě všechno v pořádku. V lednu pracoval v Philip Morris v Kutné Hoře ale pod agenturou Randstad. Jenže v tom samém roce v září, Randstad propustil skoro 90% svých zaměstnanců. Nastoupil prý nový ředitel a toto bylo jedno jeho nařízení. Redukovat počet cizích zaměstnanců v domnění, že to kmenoví z PMI zvládnou vše a sami. Proti tomuto se nedalo vůbec nic. Musel okamžitě hledat novou práci. Nevybíral si a bral vše, co bylo. Hned od října si našel práci na dohodu.  

Pracovat začal v Benešově pekárně. Práce se mu prý líbila. Bylo to něco úplně jiného než doposud zažil. Problém byl ale v tom, jak se tam pracovalo, jak to fungovalo a jak se chovalo vedení pekárny k zaměstnancům. Zaměstnanec měl pocit, jakoby se vrátil do roku 1970. Takové tam jsou totiž stroje, na kterých se pracuje. Servis? Žádný. Prostě co si neopravíš to nefunguje. Mechanici? Ano jsou ale jejich ortel většinou skočil slovy „Dělejte to jinak“.  Jednatel je, dalo by se říci, bílej kůň. Takto o jednateli mluví i zaměstnanci. Nemá vůbec žádné slovo. Nicméně je to ta nejpříjemnější osoba z celého vedení. Hyenou je v pekárně majitel. Měl s ním rozhovor celkem třikrát ale s takovou arogancí a nadřazeností se prý nikdy nesetkal. Kdyby prý nebyly komise z Hygieny a BOZ zaplaceny, tak ta firma nemůže existovat. „Nikdy bych si nevzal do huby třeba škvarkovej chleba“ říká Pepa a ukazuje mi fotky toho, co se do chleba dává, fotky myší a koček běhajících po čerstvym pečivu nebo Rattus norvegicus pochutnávající si na vánočce. Když poukázal na nedostatky byla s ním dohoda okamžitě ukončena. Na jednu stranu se mu prý ulevilo, protože tam je skoro vše na hraně nebo i za hranou zákona. Na stranu druhou vyvstal nový problém s prací.

Ihned nastoupil do firmy Adient v Mladé Boleslavi. Neskutečné a škaredé chování mistrů a managerů. Obrovská fluktuace zaměstnanců. To vše přehlížel. Jenže byl problém s jeho dcerou a musel k ní jet ihned do léčebny. Náhradní volno nedostal a tak si po poradě s dětskou lékařkou, vzal dva dny pafagraf. Třetí den, po příchodu do práce, ho čekala výpověď. Prý nemají zájem o lidi, kteří do práce nechodí. Takže další jobovka.

Vše se začínalo nesmírně komplikovat. Začínaly chybět peníze na nájem. Poslední výplata od Bebešovy pekárny stále nedorazila a existenční miska vah se v ten moment přehoupla na klesající stranu. Ale pořád se mu nechtělo nic vzdávat. Našel si práci ve Středových pekárnách. Tam dostal výpověď pro čtrnácti dnech.

„Chceš vědět proč?“ptá se mě Pepa?    

Přikyvuji a poslouchám.

Do práce nastoupil a makal, jak nejlépe dokázal.

„Všichni tam chodí v bílém. To není jak u Beneše, kde můžete dělat i v montérkách od nafty“.

Požádal o pracovní oděv a obuv. Jenže ty prý dostane až po zkušební době. Nechápal, a proto si u své rodiny domluvil bílý stejnokroj. Poskytli mu ho chirurgové jedné nemocnice. Čtrnáctý den měl telefonický rozhovor s jeho mámou, která ho informovala o tom, kdy mu bílý stejnokroj dorazí a jakým způsobem jej odeslala. Majitelka pekárny tento rozhovor z povzdálí slyšela a druhý den dala Pepovi výpověď. Prý si v pracovní době domlouvá nějaky soukromy kšefty.

„A teď je konec. Nezaplatil jsem dva nájmy a jsem na ulici. Ještě jsem mezi tím zkoušel Jusdu a Foxconn. Problém. V mládí jsem byl rebel s velkým R. Můj trestní rejstřík není čistý a díky tomu jsem se nedostal do Foxconnu ani do Jusdy. Nejsem vrah ani násilník. Ale ten čistý rejstřík chtějí dnes skoro všichni.“

Chvíli jsem mlčel a pak jsem se ho zeptal, co všechno umí, co dělal a co ho baví. Zamrazilo mě, když dokončil svůj monolog.

„Podívej se, jsem jen vyučený elektromechanik a navíc bez maturity. Nemám padesátku a bez ní mohu tak akorát zapínat a vypínat světla v ložnici. Praxi skoro žádnou nemám. Celý život jsem se pohyboval kolem počítačů. Postavím ti firemní síť na klíč a budu ti ji spravovat. Dlouho jsem dělal IT. Udělám ti webovky, eshop a vše co má co do činění s internetem a to včetně všech sociálních sítí. Vím jak cílit reklamu. Dělal jsem dopravní logistiku a dokonce jsem byl zaměstnán jako CEO kde jsem vlastně postavil firmu která dovážela z Asie fotopříslušenství, foťáky, elektroniku atd. Zařizoval jsem vše od DPH přes dopravu až po EORI a věci s tímto spojené. Dlouho jsem pracoval u firmy, která tzv. špiclovala na objednávku. Toto je ale nekomentovatelny téma. Problém je ale jinde. U nás nikoho nezajímá, jaký přínos by jsi byl ty pro firmu. U nás musíš mít na vše papír.  Pracovat tedy jako CEO bez maturity nebo alespoň Dis, Mgr.? Nemyslitelné. Mě si tak tituloval veřejně zaměstnavatel. Pracovat jako IT bez školy v oblasti IT? Nemyslitelné. Já tak pracoval, protože ti lidé viděli, co dokážu, ale hlavně nebyly to české firmy. Na našem území jen podnikali. Dělal jsem servisáka výpočetní techniky. Ale to je vše už dávno pryč. Je mi 55 let a takovy starce dnes nikdo nechce.“

Potom bylo chvíli ticho, když se mě Pepa zeptal.

„Slyšíš ho?“

Nevěděl jsem co má na mysli. Troubil kamión, byl slyšet vlak, kolem nás ptáci a někde křičely děti, jak si hrály.

„No ten vlak, slyšíš ho?“

„Jo, slyším. Proč?“ptám se ho.

„Můžeš mi říct, proč bych teď, pod ten vlak neměl skočit?“

Pomalu se s ním loučím, beru si na něj kontakt a odcházím domů.